Částečnou odpovědí na výzvu stárnoucí populace nabízejí technologické společnosti, zaměřené na vývoj robotů, kteří splňují požadavky na zapojení se do univerzální zdravotní péče. Robotická péče, ať již v kterékoliv fázi vývoje (uvažuje se o třech fázích, které na sebe nemusí nutně navazovat podle numerického pořadí), se neustále vyvíjí a v budoucnu bude zahrnovat podle potřeby jak základní pomocné nebo diagnostické funkce, tak i kognitivně vyspělé atributy. Z výzkumů lze sledovat vývoj typů jako Care-O-Bot 4, Pepper, nebo The MiR100, odlišné svým účelem i přístupem k starším lidem. Výrobci se snaží podle Juel, et al. (2018) vyvážit čtyři základní designové aspekty ošetřovatelských robotů: 

1) Cenová dostupnost (nenáročné mechanismy, omezená složitost) 

2) Modularita (vyměnitelné doplňky, více funkcí robota) 

3) Jednoduchost (pečovateli i pečovanému by mělo být jasné, co robot může a bude dělat a jak s ním lze interagovat)

4) Přijatelnost (fyzická podoba hraje silnou roli v začlenění robota do pracovního procesu). K tomuto bodu patří také zamezení zneužitelnosti robota.

Je zřejmé, že vývoj ošetřovatelských robotů začíná u těch, kteří mají sloužit k zajištění primární péče, ve většině případů méně nebo více svým designem napodobující humanoida. Tanioka (2019) předpokládá nutnost zavedení prvních robotů v Japonsku již v roce 2020, k čemuž ve velmi omezené formě došlo. Fasola a Matarič (2012) uvažují o zapojení jednoduchých robotů jako motivačního aspektu pro zapojení důchodců do každodenního rituálu cvičení s předpokladem, že robotický trenér je efektivnější než lidský. Jenže i u tak zdánlivě jednoduchých úkonů narážíme na etické otázky. Jednou z nich může být akceptace robotů samotnými subjekty nebo i spolupracovníky. Nestačí, že roboti vykonávají přínosnou činnost, ale měli by také respektovat požadavky lidí se kterými pracují. Jedním z oněch požadavků může být i žádost neinterakce s roboty. Robot se může o člověka výtečně starat, ale pokud nerespektuje požadavek subjektů, kteří nechtějí mít s roboty nic společného, jeho starostlivost není akceptovatelná. Ošetřovatelská etika v souvislosti s roboty je světově mladé téma, které si právě kvůli obdobným problémům zasluhuje hlubší výzkum jak z filosofického hlediska, tak i z hlediska možných praktických dopadů na zdravotnictví i další související zařízení a obory. Zároveň je silně propojena i s dalšími tématy bioetiky, např. deklarací seznamu lékařských povinností, což bývá klinicky problematické v situacích prolongační strategie (Kuře, 2020). Problém nasazení robotů pramení zejména z mnohostrannosti ošetřovatelství. Zdá se, jako by u jednoduchých úkonů bylo nahrazení lidské práce roboty triviální. Jenže se ukazuje (Wynsberghe 2012), že starší lidé i u zdánlivě jednoduchých ošetřovatelských úkonů čekají lidskou interakci: u měření teploty pohlazení, prohození pár slov u rozvozu jídla. Etika starostlivosti o druhé je založena na vztahu já-ty. Vztah člověk-robot se může jevit jako vztah já-to, a právě proto by měla technologie myslet na specifický (záměrný) design, o transformaci vztahu v já-ty.

Uvažujeme-li o povaze pečovatelských činností, pak etika péče je podle Tronto (1993): „…pojem složitý; je to alternativa k pojetí péče jako principu nebo jako emoce. Nazvat péči praxí znamená, že zahrnuje jak myšlenky, tak i činy, přičemž myšlenky a činy spolu souvisejí a směřují k nějakému cíli.“ Mnoho etiků vyžaduje, aby cílem etiky starostlivosti o druhé byl rozvoj nezbytných dovedností péče současně s tím, jak se pečovatel stává empatickou bytostí (například Vallor, 2011). Wynsberghe (2012) obdobně popisuje ošetřovatelství jako soubor aktivit pro realizaci hodnot péče. Například soukromí a lidská důstojnost je zachovávána zatažením závěsu před koupáním v posteli. Citlivě navržená robotická péče zde může být vnímána jako prohloubení těchto hodnot. Jak jsme již uvedli, pečovatelské činnosti nicméně představují mnohem více než vnější cíle, ke kterým primárně směřují. Mají také sociální povahu. A zde vstupují do úvahy výše zmíněné modely robotů designované jako interaktivní, které se snaží změnit vztah já-to na vztah já-ty. Ještě než se ale roboti začnou testovat v pečovatelském prostředí, musí být vyřešena otázka legitimity předání péče specializovaným strojům. Normativní nesoulad lze vidět například u prací Sorella a Drapera (2014), kteří se zabývají otázkou lidské důstojnosti, ale korespondují i s pohledy Friedmana et al. (2003) a van den Hovena (2007), kteří se primárně zabývají roboetikou. U obou přístupů je zřejmé, že potřeba vyřešit otázky péče předchází eventuálnímu nasazení robotů do péče. Z tohoto pohledu se jedná o téma, které rozvíjí jak praktickou otázku využitelnosti robotů v zdravotnictví, tak i poznání samé.