K nahrazení lidské práce technologiemi docházelo samozřejmě kontinuálně od začátku první průmyslové revoluce, avšak řada expertů se dnes shoduje, že naše současná situace se od minulých technologických revolucí podstatným způsobem liší. Když ve druhé polovině 20. století začala jednak automatizace průmyslu, jednak odsun těžkého a časem i zpracovatelského průmyslu do rozvojových zemí, lidé našli nové pracovní příležitosti v sektoru služeb. Avšak umělá inteligence a robotizace, které mění charakter ekonomie dnes, nejsou omezeny na jeden či dva sektory, nýbrž jsou uplatnitelné univerzálně. 

To znamená, že nejsou ohroženy jen manuální obory, nýbrž i široká škála profesí, jejichž výkon spočívá ve více méně rutinní duševní činnosti, jíž si na živobytí vydělávají tzv. bílé límečky.

Experti Světového ekonomického fóra zároveň ujišťují, že i v budoucnosti bude na pracovním trhu poptávka po takových schopnostech, jako analytické myšlení a novátorství, vlohách k samostatnému učení a komplexnímu řešení problémů, kritickému myšlení a originalitě. Jenže kolik z nás takovými schopnostmi disponuje, nebo je s to je v požadované míře natrénovat? Navíc příslib trvalého zájmu o schopnost řešit problémy atd. není ničím jiným než těšínskými jablíčky, protože v delším časovém horizontu zastane umělá inteligence i toto. 

Umělá inteligence a roboti zcela nahradí člověka. Technologická nezaměstnanost zasáhne celý rejstřík profesí, a zasáhne je trvale.

Budeme muset vyřešit dva zásadní problémy. Prvním je problém pauperizace: Jak si většina lidí, kteří jsou dnes zaměstnanci, zajistí živobytí? Ale kromě tohoto problému je tu ještě druhý problém smyslu: Většina lidí nepovažuje práci pouze za zdroj obživy, ale také zdroj důstojnosti a smyslu svého života. V čem jiném najdou tento smysl, přijdou-li trvale o práci? Oba problémy spolu ve skutečnosti souvisejí, jak uvidíme vzápětí.

V literatuře je dnes diskutována především otázka pauperizace v důsledku technologické nezaměstnanosti. Ze všech v současnosti navrhovaných řešení tohoto problému zmíním jen jedno, neboť příslušná publikace, v níž se toto řešení rozebírá, je dostupná i v českém překladu. Jde o návrh tzv. nepodmíněného základního příjmu (unconditional basic income), a jako odpověď na robotizaci ekonomiky ho navrhuje americký futurolog a autor populárních publikací o robotice Martin Ford v knize Roboti nastupují: Automatizace, umělá inteligence a hrozba budoucnosti bez práce (Rybka Publishers, Praha 2017). Ford poukazuje na skutečnost, že i beze změny základních vlastnických forem společnosti je v zájmu majitelů korporací, aby robotská práce byla zdaněna natolik, že získané prostředky bude možné redistribuovat v podobě základního příjmu všem občanům. Jen tak bude možné zajistit poptávku po produktech robotizovaných provozů.

Přestože myšlenka nepodmíněného základního příjmu nabízí svým způsobem elegantní řešení problému pauperizace, obávám se, že naráží na těžkosti, které souvisejí s druhým shora zmíněným problémem smyslu ve světě bez práce. Je o to, že během historie byla práce výrazem společenské povahy lidství: pro drtivou většinu lidí platilo, že dostávali odměnu za svůj příspěvek společnosti. Práce rovněž napomáhala sociální kohezi, neboť lidé většinou spolupracovali s druhými. Takto se museli naučit vyjít jeden s druhým, ačkoli si třeba navzájem nebyli příliš sympatičtí. Zánikem práce a zavedením příjmu za nic, pouze z titulu občanství, však zmizí jednak pojem přináležitosti ke společnosti, k jejímuž blahobytu přispívám, jednak nutnost přizpůsobit se druhým, pochopit jejich hledisko a najít s nimi společnou řeč. Jinými slovy, společnost bez práce, poskytující všem příjem - který časem nemusí být pouze základní, neboť robotizované hospodářství se může stát zdrojem nebývalé hojnosti -, je navzdory obecné prosperitě ohrožena dezintegrací.

Mohou lidé najít smysl v jiné činnosti, než je práce, a tak třeba najít i jiný způsob, jak kooperovat s druhými? Řešení této otázky se věnuje například britský právní teoretik a filosof John Danaher ve své nové knize Automation and Utopia: Human Flourishing in a World without Work (Harvard University Press, Cambridge, Mass. 2019). 

Danaher mimo jiné navrhuje, že lidé by mohli najít nový smysl ve hře.

Koneckonců, je otázka, zda svým způsobem složitými hrami netrávila většinu svého času privilegovaná menšina společnosti, totiž aristokracie, již v minulosti. V budoucnosti by si tedy tento způsob života mohli dopřát všichni. Hrám bychom se mohli věnovat ve virtuální realitě, v níž bychom nakonec trávili většinu času.

Danaherův návrh je rozhodně důmyslný a autor předvídá řadu námitek. Pochybnosti však přesto zůstávají. Hra je totiž něčím, čemu se většina z nás věnuje -- pokud vůbec -- až po práci. Práce je onou závažnou činností, která naplňuje náš život, kdežto hra zůstává zábavou. Hru považujeme za více méně frivolní činnost. Je samozřejmě pravda, že v současnosti se design i hraní videoher staly významným odvětvím hospodářství. Ale je otázka, zda lze z tohoto příkladu generalizovat.