Ačkoli se přirozenost pozdějších fiktivních robotů změnila z biologické na mechanickou, a Isaac Asimov pro ně dokonce vymyslel etická pravidla – známé „Tři zákony robotiky“ –, jež měla zabránit právě takovým situacím, o nichž pojednává Čapkovo drama, představivost moderního člověka navždy poznamenaly antropomorfní koncepce robotů, s nimiž přišel Čapek a bezpočet autorů scifi během uplynulého století.

John M. Jordan, autor populární knížky Robots (MIT Press, 2016), považuje spojení s žánrem science fiction za svého druhu prokletí robotiky, čili skutečného odvětví inženýrství, jehož počátky sahají do druhé poloviny padesátých let 20. století. 

Ačkoli jsme obklopeni čím dál větším množstvím skutečných robotů, kteří již ovlivňují, a budou ve stále větší míře ovlivňovat naše ekonomické vyhlídky, společenský život a bezpečnost, většina z nás o těchto reálných robotech mnoho neví.

Každý spotřebitel masové zábavy zná uctivého učitele C-3P0 z Hvězdných válek, nelítostného androida Ashe z Vetřelce, kyborgického strážce zákona z Robocopa, replikanty z Blade Runnera, nemluvě o Terminátorovi, ale kolik z nás zaznamenalo, jak vypadají a co dokáží skuteční roboti Atlas, SWORDS, Kiva, Waymo, Beam, Paro a další? Přitom mezitím mění charakter průmyslové výroby a dopravy, vojenských operací i zdravotní péče, a jejich vliv na naše životy bude během následujících let jen akcelerovat. Kulturní stereotypy a očekávání, vytvořená scifi literaturou a filmy jsou však tak vlivné, že nejen ředitel společností SpaceX a Tesla Motors Elon Musk, ale i významný oxfordský filosof Nick Bostrom považují možnost vzpoury umělé inteligence proti lidstvu za zásadní existenční riziko.

Reální roboti a jejich užití v nejrůznějších sférách našeho života nás přitom staví před poněkud méně spektakulární, nicméně přesto významné filosofické a etické výzvy. 

Když ponecháme stranou antropomorfní vizi robota, která vládne v populární kultuře, nezdá se, že by v oborech robotiky a umělé inteligence byla k dispozici sdílená definice pojmu robot. 

Podle některých je robot jakýkoli systém, vybavený senzory, zpracovávající vnější podněty a schopný fyzicky ovlivňovat své okolí. Taková definice zahrnuje i stacionární průmyslové roboty, ale jiní autoři se domnívají, že robot musí být schopen pohybovat se prostředím. Další by rádi vyloučili dálkově řízené systémy, takže jejich představě robota by vyhověly jen plně autonomní systémy. Bernard Roth ze Stanford Artificial Intelligence Laboratory poznamenává v úvodu ke Springer Handbook of Robotics (2008), že naše definice robota se bude pravděpodobně kontinuálně vyvíjet v závislosti na tom, jaké aktivity budeme považovat za lidské, a jaké za strojové. Co třeba práce, nejen fyzická, ale i ta duševní? Je prokletím, kterého se máme zbavit, nebo bytostně lidskou aktivitou, bez níž degradujeme na líné konzumenty? Ať už se budeme věnovat jakékoli činnosti, chceme se přinejmenším samostatně rozhodovat. Avšak vize nahrazení tradičních automobilů robotickými vozidly v některých z nás vyvolává obavu ze ztráty kontroly. 

Proto je třeba opět a v novém světle uvažovat o autonomii a aktérství, které jsme si zvykli považovat za výlučně lidské vlastnosti.

Patrně ještě naléhavěji se tato témata jeví v kontextu zavádění robotických vojenských systémů. Na rozdíl od automních vozidel většina z nás nepřijde s bojovými roboty do kontaktu, ale zřejmě se shodneme, že otázka, zda bojový robot má mít možnost samostatně rozhodnout o zabití člověka, je ještě palčivější, než otázka odpovědnosti za ztrátu lidského života v případě nehody autonomního vozidla.

Toto jsou jen některá z témat a otázek, týkajících se uplatnění skutečných robotů v současnosti a blízké budoucnosti. 

Centrum Karla Čapka se rozhodlo oslavit letošní významné jubileum robotů vytvořením speciálního webu „Století robotů“, na němž budou během následujícího roku publikovány především texty, věnované zmíněným filosofickým a etickým problémům skutečných robotů, ale občas i spekulativnější úvahy, jdoucí za hranice všedních dní a někdy i pravděpodobnosti.