Technika by odlehčila přepracovaným pracovnicím (protože tuto profesi vykonávají většinou ženy) v oboru, a možná i zatraktivnila povolání pro nové skupiny zájemců. Je důležité si připomenout, že ošetřovatelství a pečovatelství je nesmírně náročné jak fyzicky (přenášení pacientů, polohování), tak psychicky (nekooperující pacienti, vysoká úmrtnost). Již dnes přesnější diagnostické přístroje, polohovatelné postele nebo elektrické vozíky pro imobilní pacienty významně ulehčují práci o klienty sociálních služeb. Opravdu velká změna se čeká až s nástupem robotických systémů, které by práci ošetřovatelek mohly zastoupit úplně. Jenže proti nahrazení lidského personálu roboty se objevilo hned několik významných etických argumentů. Zajímavá je například úvaha autorů Santoni de Sio a van Wynsberghe o mnohem komplexnější povaze ošetřovatelských procesů, než se v technologickém světě běžně předpokládá. 

Práce s lidmi se vyznačuje všudypřítomností sociálních a emočních vazeb, které poznamenávají i zdánlivě lehce algoritmizovatelné procesy. Rozvoz jídla, měření teploty nebo distribuce léků vypadají jako činnosti, které jsou snadno popsatelné algoritmem. 

Jenže správný výkon algoritmizovatelných činností není jediným kritériem, jehož naplnění starší osoby a klienti pečovatelských center očekávají. Při rozvozu jídla se chtějí zeptat na odpolední program, u měření teploty poptat na novinky od sousedů a při distribuci léků si rádi připomenou události z dávné minulosti. Zdánlivě jednoduché rutinní úkony jsou vnímány jako setkání, při kterých se děje něco víc něž utilitární splnění úkolu.

Víme, že nástup robotických systémů nenastane ze dne na den a technologický pokrok jde od jednodušších strojů, které jenom přesouvají těžké náklady nebo měří určené veličiny, přes složitější sociální až k emočně vyspělým robotům. Dá se předpokládat, že roboty schopné pociťovat a vyjadřovat emoce tady ještě hodně dlouho mít nebudeme. I když dokážeme vybudovat celkem rychle a levně roboty, kteří dělají běžnou manuální práci, hrozí, že sociální spokojenost s nimi bude malá, a to jak u klientů, tak u dalších zainteresovaných osob (rodiny, lékařů, kamarádů…).

Samozřejmě mohou nastat i případy, kdy je nahrazení personálu robotem žádoucí. Robotické měření tlaku ve vysoce infekčním prostředí nebo odběr kontaminovaného vzorku může snížit riziko pro ošetřovatele a tím přispět k větší atraktivnosti tohoto náročného zaměstnání.

Dramatických situací je však celkem málo a nepochybně zůstává pravdou, že sociální a emoční interakce při rutinních procesech je pro klienty velice důležitá. Pokud roboti těmto požadavkům nedokáží vyhovět, nemají v ošetřovatelství co dělat.

Je několik způsobů, jak se s touto námitkou vypořádat. První možností je s nasazením robotů počkat do doby, než se stroje sociálně a emočně zdokonalí. Problém je, že nevíme, jak dlouho to bude trvat a zároveň ztrácíme možnost ověřovat výhody a odstraňovat problémy technologií ještě v raných fázích jejího nasazení. Bylo by hloupé předpokládat, že stačí, když budeme roboty dostatečně dlouho v laboratořích vylaďovat k dokonalosti a pak je můžeme rovnou pustit mezi lidi. Bez dlouhodobé a často omylné interakce s lidmi se roboti zlepšovat nebudou. Druhá možnost již byla nastíněna. Zvážíme argumenty pro a proti nasazení v jednotlivých situacích a zjistíme, co je globálně výhodnější. Odběr kontaminovaných vzorků robotem může být sice emočně plytký, ale chrání život ošetřovatelky, čímž jednoznačně staví ochranu jejího života a zdraví nad krátkodobé nepohodlí klienta. Nebo si ošetřovaný uvědomí, že rodina a personál na něj zrovna teď nemají čas a raději se sám nechá krátkodobě opatrovat robotem. Výhodu tohoto řešení umíme zesílit úmyslným budováním nehumanoidních robotů, u kterých klienti nemají silné očekávání soucitu či pochopení. Současně se zdá, že v přítomnosti nehumanoidních robotů klienti nepociťují ztrátu důstojnosti při citlivých zákrocích jako jsou odběr moči, koupaní apod. Obdobných situací bychom dokázali nalézt víc, ale možná jich je pořád málo na to, aby se vyplatilo roboty systematicky nasazovat. Zároveň vždy platí, že poměřování jednotlivých argumentů pro a proti je velice náročné a nemusí vést k jednoznačně akceptovatelnému výsledku. Takže jsme se zase o moc dál neposunuli.

Možná, že řešením je trochu kacířský pohled na problematiku východisek emoční a sociální péče o druhé. Ptejme se, proč lidem záleží na emočních a sociálních vazbách s ošetřovatelem. Odpověď je důležitá – jsme bytostmi, které disponují morálními standardy a na nich stavíme svou identitu.

Ve své vlivné knize Moral Boundaries filosofka Joan Tronto tyto morální stavební prvky vymezuje jako ohled, odpovědnost, způsobilost a reciprocitu. Právě proto, že vzájemně chápeme sebe i druhé jako nositele uvedených vlastností, očekáváme morálně vyspělý, emočně soucitný a sociálně angažovaný přístup ostatních lidí (včetně ošetřovatelek a ošetřovatelů) vůči nám. I když se zdá, že obdobná morální východiska nacházíme u každého člověka, musíme se ptát, zda jsou u všech z nás zmíněné stavební kameny stejně distribuovány. Jsou jedinci s těžkou demencí nebo retardací odpovědni za své chování, dokáží se recipročně chovat k druhým, berou na ně ohledy, jsou způsobilí dělat to, co ostatní? Zdá se, že nikoliv, a proto je rozumné předpokládat, že ani my se k nim nemáme ve všech aspektech chovat tak, jak se chováme k ostatním lidem. Právě proto, že uvedené morální vlastnosti nemají, nemáme povinnost o ně pečovat stejným způsobem. Mnozí z nás vědí, jak frustrující je starat se o člověka s pokročilým Parkinsonem nebo těžkou demencí. Opravdu od nás tito opravdu nároční pacienti očekávají emoční nasazení a sociabilitu? Nebo se jejich svět zúžil natolik, že si vystačí s citlivým udržovacím zacházením? Pokud ano, tak by dobře sestrojení roboti o ně pečovali stejně, ne-li lépe, než to dokážou ošetřovatelky a ošetřovatelé.

Možná by ti nejtěžší pacienti, kteří nedokáží opětovat nasazení a lásku (a tím pádem opakovaně frustrují své pečovatele a blízké), byli ideálními prvními klienty dobře navržených robotických asistentů. 

Takoví roboti by nemuseli disponovat emocemi ani sofistikovanými sociálními dovednostmi, ale postačilo by, kdyby se o svěřené klienty dokázali nepřerušovaně a citlivě starat. K vybavení inteligentních strojů těmito schopnostmi máme mnohem blíže, než by se mohlo zdát.

Juraj Hvorecký, Filosofický ústav AV ČR
David A. Procházka, FPH VŠE