Co je to vlastně robot?

Co je to vlastně robot?

Díl 1.

Když zaslechneme slovo „robot“, každý z nás si asi dokáže nějakého robota představit. Někdo si může vzpomenout na slavnou divadelní hru Karla Čapka R.U.R., která se svým divákům  představila v roce 1920 a kde se toto slovo poprvé v dějinách lidstva objevilo. Čapkovi roboti jsou poněkud vzdálení moderním představám o robotech, neboť se v podstatě jedná o umělé, tj. v továrně vyráběné, lidské bytosti bez emocí, jejichž údělem je tvrdě pracovat namísto svých lidských pánů.

Jiní zase zavzpomínají na slavného amerického vědce a spisovatele Issaca Asimova, který se inspiroval Čapkem a celou řadu svých nejpovedenějších děl v oblasti science fiction věnoval právě robotům. Asimovovi roboti se v jeho knihách vyvíjejí od fyzicky poměrně neohrabaných strojů až po sofistikované a od člověka nerozpoznatelné roboty, spojuje je však  inteligence a tři (později čtyři) zákony robotiky zakódované do jejich pozitronových mozků.

Naše představy o tom, co je robot, jak vypadá a jaké má schopnosti se mohou výrazně lišit v závislosti na tom, jak a čím  byly  formovány. Každý z nás si asi vybaví slavného androida C-3PO z neméně slavné vesmírné ságy Star Wars, jehož tvůrcem byl Anakin Skywalker. C-3PO sloužil jako protokolární droid a disponoval neuvěřitelnou znalostí více než šesti miliónů jazyků a nářečí. Pro mnohé z nás může být C-3PO jakýmsi modelovým příkladem robota: tělo vystavěné z vyleštěných kovových plátů zlaté barvy, náznaky lidských emocí, a především lidská a v některých aspektech nadlidská inteligence. Kovové tělo má také jiný populární robot, Bender, ohýbací robot ze seriálu tvůrců Sipmsonových Matta Groeninga a Davida X. Cohena Futurama. Bender sice nedisponuje nadlidskou inteligencí, není však o nich hloupější než běžný člověk a jeho kovové tělo někdy ovládají veskrze lidské emoce, včetně lásky a nehynoucí touhy vyhubit lidstvo.

Jiní roboti mohou mít podobu, díky níž je není možné pouhým pozorováním či dotykem odlišit od člověka. Příkladem mohou být roboti z vysoce oceňovaného seriálu Jonathana Nolana a Lisy Joyové Westworld, třebaže se jim zde neříká roboti, ale výtvory (v angličtině hosts). Výtvory "žijí" v zábavním parku Westworld, který navštěvují skuteční lidé a mohou zde prožívat příběhy dle vlastního výběru, bez ohledu na to, jaké dopady to může mít na jeho obyvatele. Ti jsou často mučeni, zabíjeni a znásilňováni. Od člověka se neliší ani vzhledem, ani inteligencí, ani emocemi, či možná simulacemi emocí a prožitků, včetně strachu a bolesti. Rovněž Cyloni, záporní hrdinové seriálu Battlestar Gallactica, vysílaného na stanici Sci-Fi Channel v letech 2005-2009,  mohou mít podobu zcela neodlišitelnou od člověka, na rozdíl od výtvorů Westworldu však nejsou otroky lidských potřeb a vášní a vedou krutou a nadmíru úspěšnou  vyhlazovací válku proti celému lidstvu.

Ve výčtu a popisu robotů objevujících se v naší kultuře, literatuře, divadle, filmu či umění bych mohl pokračovat dlouho. Někteří roboti vypadají jako lidé, jiní jako zvířata (vzpomeňme na zvířecí androidy z románu Philipa K. Dicka Sní androidi o elektrických ovečkách? z roku 1968), jiní mají těla uzpůsobená činnosti, jež mají vykonávat a nepodobají se ničemu, co známe z přírody. Roboti mohou mít emoce či být jich zcela prosti, mohou být hloupější, stejně chytří či chytřejší než lidé. Jejich těla mohou být z umělých materiálů, od kovu, plastů až po materiály zcela vymyšlené, nebo mohou být biologická. Roboti se pohybují po dvou či více končetinách, plavou, plazí se jako hadi či stonožky, využívají k pohybu pásy nebo létají. Zkrátka, definovat robota jen na základě jeho uváděných schopností, vzhledu či způsobu výroby je poněkud problematické. Jedním z důvodů, proč naše snaha o definici robota může narážet na překážky, je fakt, že lidská představivost výrazně předběhla možnosti moderní vědy a naše představy o robotech více než ona formovala důvtipnost autorů science fiction či komiksů, zhruba od roku 1940 až do současnosti.1 Lze dokonce říci, že ač tomu většinou bývá právě opačně, moderní science fiction otevřela robotice nové průzory a pomáhala vytyčit cestou, jíž se ubírá. Neil M. Richards a William D. Smart k tomu v kontextu svého pojednání o vztahu práva a robotů podotýkají:2

Co je to tedy robot? Pro drtivou většinu veřejnosti (a většinu právních odborníků řadíme do této kategorie) je podle nás odpověď na tuto otázka nevyhnutelně utvářena tím, co lidé viděli ve filmech, populárních médiích a v menší míře také četli v literatuře. Jen málo lidí vidělo skutečného robota, takže si závěry musí tvořit na základě toho, co viděli. Zjistili jsme, že když se lidí zeptáme, co je to robot, většinou budou uvádět příklady z nějakého filmu: Wall-E, R2-D2 a C-3PO jsou nejčastější volby.

Asi bychom se tedy ve snaze nalézt nějakou dobrou definici robota měli oprostit od  představ formovaných obsahy naší kultury a hledat poučení v dílech odborníků, kteří mají roboty přímo v popisu práce, tedy robotiků. Jeden z nich, profesor robotiky na Carnegie Mellon University Illah Reza Nourbakhsh však bez obalu říká:3

Nikdy se robotika neptejte, co je to robot. Odpověď se mění příliš rychle. V okamžiku, kdy vědci ukončí nejnovější diskusi o tom, co je a co není robot, zrodí se zcela nová interakční technologie a hranice se posune dál.

Neztrácejme však naději. Je možné, že se nám nepodaří nalézt jednoznačnou definici robota, která by nám umožnila o všem kolem nás rozhodnout, zda spadá do kategorie „robot“ či nikoli. Může se také stát, že v určité době platná definice bude muset být vlivem překotného vědecko-technologického vývoje modifikována, aby do svého rozsahu zahrnula i novou a dnes možná zcela nemyslitelnou technologii. My však žijeme dnes, dnes se potřebujeme zabývat etickou reflexí robotů a jejich interakce se světem, musíme se tedy pokusit alespoň zběžně objekt našeho zájmu definičně uchopit. V tomto seriálu se společně vydáme na cestu, která nás dovede k hlubšímu pochopení odpovědi na otázku, co je to robot, jaká je jeho nejvlastnější charakteristika, povaha či přirozenost.


Zdroje:

[1] Srov. Jordan, J. Robots. Cambridge, Mass: The MIT Press, 2016, s. 5.
[2] Richards, N. M., Smart, W. D. How should the law think about robots? In Calo, R., Froomkin, A. M., Kerr, I. (eds.). Robot Law. Cheltenham, UK: Edward Elgar, 2017, s. 5.
[3] Nourbakhsh, I. R. Robot Futures. Cambridge, Mass: The MIT Press, 2013, s. xvi.